Forgotten Tomb: Hurt Yourself And The Ones You Love

black metal, Italy, Agonia Records, 52:14

Napadlo vás někdy, jak by asi zněli Alice in Chains, kdyby byl Layne Staley satanista? Nebojte, mě také ne, ale poslech aktuální desky italských Forgotten Tomb ve mně přesně tento pocit vyvolává.

Forgotten Tomb si své hvězdné chvilky vybrali před více než deseti lety a poslední dobou spíše paběrkovali. Někdejší pionýři depresivního black metalu se totiž po dvou celkem zásadních deskách z počátku minulé dekády rozhodli vydat trochu jiným směrem než zbytek pelotonu, což jim láskyplné recenze pochopitelně nepřineslo. Současná produkce kapely je a není black metal, a rozhodně zvedne obočí nejednomu fanouškovi rané tvorby.

Deska „Hurt Yourself And The Ones You Love“ nabízí sedm skladeb s celkovou stopáží dvaapadesáti minut. Názvy skladeb i celé desky evokují prostředí léčebny pro choromyslné, jedná se nicméně spíše o povinný folklór, od prvních tónů je totiž jasné, že něco je jinak. Tedy, od prvních tónů tak docela ne, otvírací „Soulles Upheaval“ navnadí a v prvních dvou minutách opravdu přinese závan starých časů, postupem ale ztratí dech a v druhé polovině přinese prvky, které mě přiměli k úvodní otázce této recenze. Pánové prominou, ale kapela zní jako rock konce devadesátých let, nad kterou skřehotá Herr Morbid své choré halucinace plné sebenenávisti a misantropie. Výsledek je překvapivě dost nesourodý, nicméně po desátém poslechu přiznávám, že má něco do sebe, i přestože deska plyne ve spíše ležérním tempu a zvuk není z nejlepších, především kytary dokážou místy posluchače potrápit. O nějaké sebevražedně dusivé atmosféře nemůže samozřejmě být řeč, jakmile se ale deska přehoupne do druhé poloviny, celé to do sebe začne zapadat. Pokud znáte předchozí desku „… And Don‘t Deliver Us From Evil“, připadne vám tato deska jako logický krok, a pokud odhlédnete od nenaplněného očekávání návratu ke kořenům dávno minulým, dá vám to smysl. Že třeba předposlední „Dread The Sundown“ zní, jako byste zkřížili Incubus s Gaahlem? No a?

Kdo čekal „staré dobré FT“, musí být neskutečně zklamaný. Otázkou je, zda Forgotten Tomb vlastně vůbec ještě hrají black metal, ve skutečnosti je ale tato otázka irelevantní, kapela je už někde jinde a čekat druhou „Springtime Depression“ je asi stejná pitomost jako doufat, že Satyricon nahrají druhý díl Nemesis Divina. Aktuální deska má své vnitřní kouzlo, které kazí zvuk a povrchní atmosféra, pokud ale máte chuť na něco neobvyklého, Forgotten Tomb vám tu nabízejí crossover, který jste stoprocentně ještě neslyšeli!