Clouds: Doliu, 2014

atmospheric doom metal, 55:53, Domestic Genocide Records

FOR ENGLISH VERSION SCROLL TO THE BOTTOM OF THE PAGE

"The music is dedicated to departed ones, loved ones who now, are no longer amongst us."

Mezinárodní doom metalová kapela Clouds je svým způsobem all-star kapela, neboť se v ní sešli členové formací, které už si svou pozivi na metalové scéně vydobyly - Colosus, Shape of Despair, Officium Triste, Pantheist... Společně nahráli desku, která se současné doom-metalové produkci vymyká skvělou produkcí, nádherným zvukem a především nevšedně naléhavou atmosférou, ze které tryskají emoce.

Stylově se album pohybuje na pomezí několika souvisejících odnoží metalové hudby - death/doomové prvky ála Ataraxie, doomový vokální rozsah po vzoru My Dying Bride, precizní a pestrá kompozice jak od Esoteric i funeral doomové kytarové plochy jak od Mournful Congregation. Nahrávku "Doliu"  tak lze označit za eklesticky pojatý výlet do světa ultratěžkého, náladotvorného metalu.

Nabízí se námitka, že takový přístup musí nutně znamenat kopírování postupů jak domovských kapel členů, tak veličin žánru, "Doliu" je ale mnohem ambicioznější nahrávka než by se podle výčtu pojících prvků zdálo. Na ploše necelých 56 minut se v šesti kompozicích rozehrává hypnoticky přitažlivá symfonie s minimalistickými texty z pera Daniela Neagoe, rumunského muzikanta, který je zastřešujícím elementem kapely. Deska podle dostupných informací vznikala souběžně v několika studiích po celé Evropě a možná i fakt, že finální mix a mastering neproběhl v některém prestižním severském studiu, ale (minimálně v ČR) prakticky neznámém bulharském studiu HHstudio, přispěl k tomu, že se album tak skvěle poslouchá - zvuk je čistý s nadprůměrným dynamickým rozsahem a dává vyniknout skvělým vokálním výkonům, zejména pro mě dosud neznámého Faeřana Jóna Hansena ve skladbě "If These Walls Could Speak", a zároveň nezní povědomě, jak se u desek nových kapel z produkce velkých labelů často stává.

I přes (v žánru obvyklou) značnou stopáž skladeb jsem se nenudil ani vteřinu, zvraty přicházejí přesně v okamžicích, kdy repetitivní riffy ztrácejí dech (viz čtvrtá "A Glimpse of Sorrow") a akustické introvertní pasáže se dokázaly vyhnout nálepce laciné výplně mezi dvojkopákovými death/doomovými sypačkami. Celé je to tak nějak lidsky bolestné, přirozené a uvěřitelné, k čemuž přispívají i texty, které si (naštěstí) vystačí s poměrně jednoduchou angličtinou, nebojí se banality a nesklouzává k často debilnímu filosofování o nespravedlnosti Všehomíra.

Skvělá deska. Doporučuji.

ENGLISH VERSION

"The music is dedicated to departed ones, loved ones who now, are no longer amongst us."

The international doom metal band Clouds is a sort of an all-star project, since it has members of several well-known bands that have already earned respect within their respective genres – Colossus, Shape Of Despair, Officium Triste, Pantheist… Together they recorded an album that stands out of the recent doom metal scene thanks to its production, astonishing sound and, above all, exceptionally touching atmosphere that overflows with emotions.

As far as the style is concerned, the album fuse some of the elements typical for genres related to each other – death/doom elements ála Ataraxie, vocal range and variety of My Dying Bride, rich compositions reminiscing Esoteric as well as funeral doom metal guitar walls like those of Mournful Congregation. „Doliu“ can be perceived as an eclectic trip into the realm of ultra heavy and atmospheric metal music.

You may of course object that such approach to song writing must necessarily mean copying from both the home bands of the members and grandmasters of the genre, however, „Doliu“ is way more ambitious than that. Within six tracks stretching over the 56 minutes of playing time, a hypnotically charming symphony overwhelms the listener, accompanied by minimalistic lyrics of the mastermind behind Clouds, Romanian musician Daniel Neagoe. According to the press releases issued by the band, the recording took place in various sound studious scattered around the whole Europe, with the final mastering and mixing being done in (at lest in Central Europe) practically unknown Bulgarian HHstudio, which have contributed to the extraordinary sound with great dynamic range that lets especially the vocalists excel in their skill. Previously unknown vocalist Joan Hansen from Faroe Islands show an amazing talent in „If These Walls Could Speak“, and it is not only in this song where the listener enjoys sound qualities different from the mass production typical for recordings of bands signed to big labels.

Despite the long playing time of all tracks, which is so usual for this genre, you never get bored even for a split second, twists come exactly in the moment when repetitiveness might start boring („A Glimpse Of Sorrow“ is a great example), and the introvert acoustic parts skillfully avoid being mere fillers between death/doom blasts. The whole album sounds so painfully human, natural and believable, which is also supported by lyrics that, despite using rather simple language, are not banal and don’t tend to get overly philosophical.

Amazing album. Highly recommended!