První stopy existence češtiny byly nalezeny ve staroslověnských památkách – v Kyjevských listech v 10. století, ve staroslověnských legendách o sv. Václavu a Ludmile v 10. – 11. století a v Pražských zlomcích v podobě tzv. bohemismů, českých jazykových prvků, převážně hláskových, které nepozorností písaře pronikly do staroslověnského textu. V latinských textech se pak objevují bohemika, jako např. v Kristiánově legendě o sv. Václavu a sv. Ludmile či v Kosmově kronice.

  Vedle bohemik a bohemismů náležejí ke zdrojům poznání nejstaršího českého jazyka glosy, české překlady cizích slov vepsané na rub listů nebo mezi řádky listin. Nejstarší z nich pocházejí ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, do které neznámý písař vepsal na počátku 13. století přípisky

Přesnější informace o podobě tehdejší češtiny máme až ze souvislých písemných památek z konce 13. stol. Mezi nejvýznamnější památky patří duchovní písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, modlitby / Otčenáš/, veršované legendy, epické básně /Alexandreis/, kroniky, zejména Dalimilova. Na základě výzkumu literárních památek lze usuzovat, že dříve než písemný vznikl kulturní jazyk mluvený, plnící potřeby komunikace ve věcech náboženských či právních, a na jeho základě pak vznikl kulturní jazyk písemný /spisovný/.

Pro češtinu je typická ztráta nosovek, která proběhla pravděpodobně v 11. století. On se měnila v u, en buď v ě nebo v a, v dlouhé slabice též v ie.

Dále proběhla v češtině ztráta lichých jerových samohlásek, proběhla kontrakce skupin s intervokalickým j.

Ve 12. století přehlasovala hláska a v ě, á v ie. Tato přehláska neproběhla v oblasti východní Moravy. Na konci 13. století vznikla souhláska ř, které vzniklo z palatalizovaného r, které vzniklo před samohláskami přední řady nebo před j. Ve stejné době se všechna g změnila v h.

Souběžně probíhaly palatalizace a depalatalizace.

Morfologicky se čeština začala razantněji vyvíjet v 14. – 15. století. Začaly se důsledněji uplatňovat kategorie životnosti a rodovosti ve skloňování jmen. V deklinaci nastupuje princip koncovkový; opuštěn byl princip kmenový, a to zejména díky zániku koncových jerů a kontrakci. Hláskovými změnami v češtině se rozrůznily některé produktivní deklinace, čímž vzrostla flexivnost češtiny. Tento vývoj vyvrcholil v 14. století. Vývojem ČJ zanikly ještě bezpředložkový lokál a asigmatický aorist /jednoslovný tvar minulého času bez přípony –ch nebo –s/.

Syntaktický vývoj v tomto období nelze pro nedostatek materiálů sledovat. Syntax  byla prostá , převládala parataktická a jednoduchá hypotaktická spojení vět..

Oproti syntax zažil bouřlivý vývoj slovník. Praslovanské jádro slovní zásoby se rozšiřovalo soubory speciálních výrazů, vznikala terminologie náboženská, právní, do slovníku se dostala i první slova abstraktního charakteru /např. substantiva verbální stvorenie, zhrešenie…/. Náboženská terminologie se převzala ze staroslověnštiny, latiny a němčiny; termíny související s feudálním zřízením /rytíř, man, konšel/ přišly z Německa, zatímco právní terminologie byla původní a velmi stará. Slovní zásoba se velmi rozšiřovala kalkováním.

Kulturní mluvený jazyk se vytvářel již v předpísemném období, a plnil funkce náboženské, administrativní a právní. V souladu s mluveným jazykem se do konce 13. století dopracoval grafický obraz češtiny k poměrně ustálenému pravopisnému systému. Rychlý rozvoj ČJ byl způsoben ekonomickým rozvojem za posledních Přemyslovců. Ve 14. a 15. století se pak čeština rozvinula ve vyspělý a ustálený jazyk zakotvený písemnou normou.

Vedle veršované umělecké literatury se od poloviny 14. století objevuje česky psaná próza. Oba druhy se odlišují stylově a jazykovým výrazivem na literaturu vysokou, a na literaturu lidovou, nízkou /Hradecký rukopis/. ve vysoké literatuře je patrná vyjadřovací lehkost autorů, kteří používají synonymické výrazy a syntakticky složitá a rozmanitá spojení. O žánrovém rozrůzňování svědčí i drama Mastičkář. Vedle umělecké literatury se píše i odborná literatura, zejména právnická /Knihy rožmberské z poč. 14. století, Práva zemská česká autora Ondřeje z Dubé z přelomu 14. a 15. století/. do oblasti nábožensko – filosofické se pustil Tomáš Štítný. Dochovaly se i administrativní listiny. mluvený jazyk té doby není známý, odpovídal ale zřejmě stylově nižší literatuře.

V době husitských bouří se spisovný jazyk sblížil s jazykem nižších vrstev. Dominovat začala kazatelská řeč, která musela být srozumitelná lidovým masám. Husitství podpořilo rozšíření češtiny na úkor latiny a němčiny. ČJ se zaváděla i v městském úřadování. Nové úkoly kladené na literaturu působily na zjednodušení výrazových prostředků včetně pravopisu /zjednodušení spřežkového pravopisu/. Ve 14. – 15. století se český kulturní dialekt, vycházející ze středoevropského nářečí, stal skutečným spisovným jazykem. 

Proměnami prošlo i hláskosloví. Ve 14. stol. přehlasovalo u v i, ú v í, o v ě, ó v ie. dále proběhla diftongizace ó v uó / o nediftongizovalo/, ý v ej, ú v uo. Nesymetrický systém dlouhých samohlásek, v němž chybělo proti předním í, é, chyběly zadní ú, ó, se s tímto nedostatkem vyrovnal dalšími změnami: ú vzniklo z diftongu uó, a přední diftongický protějšek ie změnil v í. Do 16. století se změnilo aj v ej, é v í, proběhla také asimilace znělosti, změna šč v sť.

V morfologii byly zachovány tvary zděděné. V důsledku přehlásek se dále prohluboval rozdíl mezi deklinacemi tvrdými a měkkými a v rámci maskulin se vydělila substantiva životná. Docházelo k posunům v deklinaci substantiv /vznik vzoru píseň, přechod i-kmenů a a-kmenů mužských k typickým mužským deklinacím, např. 1. host, 2.hosti ---2. hosta/. dále ustoupily jmenné tvary adjektiv ve funkci přívlastku, vznikla přivlastňovací zájmena 3. osoby, šířila se prézentní koncovka –M. V 15. století zanikly jednoduché tvary aorist a imperfektum a jejich funkci převzalo opisné préteritum, v podstatě zanikl duál, dotvořovala se soustava vidová.

Po stránce skladebné byla čeština pod vlivem latiny. Pod jejím vlivem se začalo používat pasivních vazeb, rozvíjela se složitější souvětná stavba. Dále se diferencoval význam spojek a vyhraňovaly se různé typy vedlejších vět.

Pod vlivem humanistických snah se rozvíjela překladatelská a nauková činnost Jednoty bratrské, rozvoji jazyka napomáhal vývoj školství a zvýšený zájem o slovníkářství a mluvnictví. Vrcholu dosahuje spisovná čeština v Bibli kralické /1579-1593/.

Největších změn v té době zaznamenala syntax, kde se projevil silný vliv latiny. Je značně složitá, protože čeština té doby sloužila potřebám literatury naukové. Napodobovaly se latinské vazby, hojně se užívalo opisného pasiva, stejně byl ovlivněn slovosled /koncové postavení slovesa/. Ustálil se význam některých spojovacích výrazů. Současně proběhlo oddálení psané podoby jazyka od řeči lidové. Vývoj byl přerušen bělohorskou porážkou. Užívání češtiny bylo značně omezováno z nejvyšších míst a její ustálená norma se postupně rozkládala. Rozklad se projevil v nejistotě gramatiků při kodifikaci. Proběhl divergentní vývoj, který vedl k upevňování dialektů.

Nový vzestup nastal v době národního obrození. Bylo třeba znovu kodifikovat a obohatit spisovný jazyk. Vzhledem k sporům buditelů se vědci v čele s Dobrovským obrátili k vytříbenému jazyku humanismu a kodifikovali normu novočeského jazyka vzhledem k jeho historické podobě. Zároveň bylo nezbytné obohatit slovní zásobu, o což se postarala druhá generace buditelů v čele s Jungmannem. Současně se diferencoval jazyk stylově vypracováním prostředků uměleckého a odborného stylu. Z obrozenecké kodifikace vyplynulo napětí mezi spisovnou a mluvenou řečí.

Lexikum bylo obohacováno jak z tradičních jazyků, tak i ze slovanských jazyků, zejména ruštiny a polštiny. Zvukově se jazyk už téměř neměnil a také tvarově byl kodifikován Dobrovského mluvnicí.

V 19. století se jazyk oprošťoval od latinizované skladby. Byl propracován systém spojovacích výrazů, předložek a spojek. Puristické tendence očistili jazyk od četných germanismů. V druhé polovině století se značně rozšířila základna. Čeština pronikla do školství, posílila se inteligence a šířila se česká věda, čeština pronikla do úřadů. Začala se rozvíjet hovorová forma češtiny. Vedle uměleckého stylu se rozvinuly i ostatní styly spisovného jazyka.

Rokem 1918 se čeština stala oficiálním jazykem. Byla dobudována terminologicky i v oborech, kde dříve převládala němčina. Tvoří se i prostředky slangové. Čeština se stala prostředkem soustavného bádání. Inteligence ale jazyk udržovala v značně knižní poloze, proto v poválečném období prošel jazyk demokratizačním vývojem. Zanikla místní nářečí.