Vladimír Holan (1905-1980) byl básník, který začínal publikovat o několik málo let později než generace Devětsilu, a který se dokonale odpoutal od soudobé poezie. Inspiračními zdroji mu byli Mácha, ke kterému se upřímně přihlásil, a Rainer Maria Rilke, nejlepší z německých autorů žijících v Praze. Pro Rilkeho i pro Holana je typická poezie plná filosofických úvah, náznaků s mnoha možnostmi výkladu a jazyková vybroušenost. Zejména metafora dosáhla v díle Holana dokonalosti - na konveční rouboval překvapivou a neobvyklou metaforu. Nepřeberné je pak bohatství básnických obrazů, které čekají na čtenářovo pochopení a dešifrování.

O nikom jiném než o Holanovi se nedá říci: žil poezii. Říká se sice, že poezie se nepíše, ale žije, v Holanově případě ale toto tvrzení nabírá nového rozměru. Básník trpěl agorafobií a klaustrofobií, je tedy zcela pochopitelné, že se stranil společnosti a na celé dny se zcela uzavíral ve svém domě na Kampě. Ne nadarmo se mu přezdívalo „černý anděl,“ měl totiž kromě samotářství i posunuté hodiny – pracoval dlouho do noci, a teprve pozdě k ránu, za „napnutého zvláštního ticha“, se odebral na lože. Jeho životní styl se nutně odrazil i v jeho poetice, která kromě bohaté metaforiky šokuje svou ponurostí, někdy bezvýchodností, skepsí (a častým motivem smrti, který se objevuje téměř v každém jeho díle, nejlépe snad v drasticky mystické skladbě Panychida), ale vždy hloubkou filosofických úvah.

Básnická skladba Noc s Hamletem básníka Vladimíra Holana představuje vrchol české poezie. Vyšla poprvé v roce 1964, ačkoliv byla napsána již v letech padesátých, která ale nebyla Holanovi z politických důvodů nakloněna. Je to báseň originální a v české literatuře ojedinělá, a to jak svou hlubokou a obtížně luštitelnou metaforikou, tak formou.

Kompoziční rámec tvoří dialog vypravěče/autora-básníka a Hamleta, postavy ze stejnojmenného dramatu Williama Shakespeara. Už samotný symbolický výběr hlavní postavy naznačuje zaměření celého textu – Hamlet je znám jako postava tragická, ale také kontemplativní, tajemná a mnohoznačná. Postava Hamleta je jednotícím elementem básně, která se skládá z filosofických a existencionálně filosofických obrazů, které jsou vkládány do úst právě Hamletovi. Zároveň je také jméno Hamlet příznakové jako odkaz na originální text, na jeho tematický obsah. Text je směs popisného, vyprávěcího a úvahového postupu (který převažuje), přičemž všechny postupy se zcela volně prolínají. Text není místně zakotven a i časové zasazení je velice mlhavé, neboť se omezuje pouze na titulní noc, která se ale objevuje až v samotném závěru básně („Začalo svítat. Hamlet řekl: „Úsvit, kurva….“) Zasazení básně do dějového kontextu znesnadňuje fakt, že některé strofy jsou celé citáty, např. dialog Orfea s Eurydikou nebo monolog Julie ze Shakespearova dramatu, časové roviny se tedy mění i prolínají nezávisle na tom, jak se odvíjí silně metaforizovaný rozhovor básníka s Hamletem.

Báseň je členěna na strofy s nestejnou délkou, které evokují jednotlivé repliky debaty dvou osob:

„Hamlet vpadl: „Salamandr v ohni!“

A potom, smaže semeno z Loga na roztopené

slanině jazyka, sykl:

„To, co napsal básník, udělá anděl

nebo démon…

Tak se mstí sen za nepřetržité vědomí!

Dosud stále hledám bezplatnou jídelnu,

jejíž okýnko by nebylo okýnkem

ve dveřích žalářní cely, okýnkem , kterým je

žalářovaný pozorován…“

Dialogickou formu ale narušují zejména velmi dlouhá souvětí, která pronáší Hamlet, a jehož řeč se blíží spíše klasickému monologu. 

Mnohé z nich začínají uvozovací větou, která rozhovor přímo i graficky naznačuje: „po chvíli Hamlet dodal:…“ Tomuto dojmu přispívá i četné použití tří teček za jednotlivými strofami, jako by řečník čekal na oponentovu reakci. Celou skladbou ale prostupuje velmi komplikovaná diskuse, která s běžným rozhovorem nemá nic společného, kde Hamlet zastupuje výraznou tragickou, zádumčivou a temnou stránku lidstva, zatímco vypravěč jenom mlhavě a vzdáleně představuje opačné kvality. Hamletův fatalismus, záliba v dekadentních motivech a skepticismus zdají se mít vždy navrch: Živí se možná ostýchali a byli drzí…/ A mrtví byli ne úmyslně, ale dědičně / nebo mstivě závistivý…/ Pochopil jsem to, když Hamlet, / netuše mé myšlenky, / pravil: „Co nás nyní jen obklopuje, / zavalí nás jednou…“ Neurčitost polarity diskutérů je způsobena naprostým nedostatkem jakýchkoliv rozlišujících prostředků, tedy jasné rozdělení pólů obou mluvčích. Oba mluvčí si navzájem popírají možnost filosofického dobra těmi nejbizarnějšími příměry, které zahlcují čtenářovu představivost. Zvolené delší přejaté pasáže (Orfeus a Eurydika, Romeo a Julie) zesilují depresivní náladu textu, a to i pouze jmény hrdinů, které jsou spojovány s tragickými příběhy.

Výstavba verše se programově odlišuje od běžné mluvy, těžkopádné a komplikované metafory prakticky velice ztěžují možnost ústního podání textu, přestože mnohé výpovědi neukončeností a přerušovaností simulují přirozený rozhovor:

Začalo svítat. Hamlet řekl:

„Úsvit-kurva! Ale časově se mi zdá,

že je příliš velká...“

Řekl jsem: „To proto, že na ni myslíte!“

Řekl: „Snad!“

Ani volba lexikálních prostředků čtenáři nic neulehčuje, v poezii se hojně objevují záhadná slova z jiných jazyků, i ve formě citátů známých cizojazyčných děl („Kif, šira, fasah, sibsi, diamba, daša, hajum, riamba, mori!“ Co jste to mumlal? zeptal jsem se. „Ale to je jen několik názvů pro hašiš.“; casa del poeto tragico; Querer la propria desdicha; Dett Dichter nennt und keene heile Hose am Arsche hatte; Love Labours Won...), často, podobně jako Hlaváček, vkládá odbornou hudební terminologii a odkazuje i na velikány klasické hudby (Janáček, Mozart), používá neologismy, které jsou pro celou Holanovu tvorbu typické – „osykající, krvotok, kazijed, kostlivé, vateň, tančivý, doslovnit, kotálnice, vstavování“… Žádný z těchto výrazů ve slovníku nenajdeme a ani z kontextu nemusí být jejich význam zcela jasný, ač pro jejich vytvoření Holan užil produktivních slovotvorných postupů. Vedle neologismů naopak používá Holan archaického tvaru infinitivu zakončeného na –ti a velice volně zachází se stavbou věty - verše řetězí v dlouhá souvětí, užívá vsuvek, převrací slovosled. Vedle odkazů k antické mytologii, ke klasickým malířům, básníkům a spisovatelům pak Holan vkládá spojení, která silně kontrastují se zbytkem textu svou vulgaritou či neobvyklostí, ačkoliv je nelze lexikálně označit za příznakové: …, zdi pomočené talenty, svědectví ustavičných hovad, jako pohlavím slepce, skalní moč podvrácených mechů…, vkládány jsou však s takovým citem, aniž by tyto zněly skutečně vulgárně. Jde zejména o neobvyklé metafory, jejichž jinotaje jsou často rafinovaně erotické (tento rys je ostatně společný většině Holanových poem, např. již zmíněné Panychidě apod.). Významná je stylistická protikladnost jednotlivých motivů, která není docílena stylovou příznakovostí lexikálních prostředků, neboť Holan kromě několika výše uvedených tabuizovaných výrazů užívá pouze jazyka spisovného, ale neobvyklostí použití spisovných slov v daném kontextu: „Vítr hrdloval komínem… A někde v háji rozechvíval chlupy na pyji daňka… A někde v dějinách hnal obžerné koráby Waltera Raleigha ...“ Spojení slavného anglického malíře a přirození kopytníka, byť velmi volné, je z čtenářského hlediska neobyčejně poutavé, a u Holana není takovéto nepřímé spojení vůbec neobvyklé.

Mezi jednotlivé strofy autor vložil jakési sentence, glosy, které komentují stav světa nebo autorův stav mysli, jakési gnómické sentence: „Víte, svoboda je vždycky rodná / s dobrovolnou chudobou.“ Jejich počet je omezený a jejich funkce není přesně určitelná, nenavazují přímo na text a objevují se nepravidelně, do jisté míry se dá říci, že jde o lapidární zhuštění autorovi životní zkušenosti, které je volně zapojeno do textu, aby tam působilo jako velmi originální kontrapunkt – na rozdíl od abstraktně obrazných veršů je těchto několik vět psáno velmi prostým jazykem, jde snad o jakési záchytné body či o klíč k individuální interpretaci skladby.

Ve skladbě Noc s Hamletem je obsaženo mnoho prvků typických pro Hamletův individuální styl, citáty klasických děl evropské kultury začínaje a mnohdy nepřehlednou stavbou souvětí konče. Obtížná uchopitelnost textu ale neznamená jen možnou exkluzivitu textu pro čtenářskou obec (Holan se nikdy nestal komerčně úspěšným autorem), ale také neopakovatelnou zkušenost, setkání s autorem neobyčejné obrazotvornosti, který paradoxně vstoupil do čítanek dílem pro svou tvorbu zcela netypickým, sbírkou básní v próze Rudoarmějci.