(výtah z mnoha příruček, dobře posloužilo ke zkoušce z úvodu do studia literatury)

Stylistické figury

 Figura je taková konfigurace básnických prostředků, která má estetický záměr

 1) syntaktické – asyndeton, polysyndeton, parenteze

 2) hromadění hlásek – onomatopoia, aliterace, asonance,

                                                                  konsonance

 3) hromadění slov – epizeuxis, anafora, epifora, epanastrofa

 4) hromadění významů – pleonasmus, tautologie, antiklimax,

                                                                       klimax

 5) hromadění gram. struktury – chiasmus, paralelismus

 6) řečnické – otázka, aposiopese, apostrofa

 7) významového rozporu – oxymóron, katachrese, paradox

Ad.1 - Stylistické figury syntaktické

1)      asyndeton= vynechání spojky před posledním členem výčtu (enumerace).                       Pojí se často s gradací nebo antiklimaxem

2)      polysyndeton= nadbytek spojek a,i

3)      parenteze= samostatné vložení věty, samostatný, do věty nebo souvětí 

                        vložený slovní výraz nebo věta, hodnotící či zpřesňující obsah      

                        věty. Sémanticky je na úrovni věty vedlejší.

                  By láska tvá tě šťastnou učinila

                  ba vášeň-vášeň je-li to-tě nikdy nezlomila             S.K.Neumann

4)      Hendyadis= souřadnou formou vyjádřené dvě představy, z nichž je jedna

                         významově podřadná (zasypali ho věnci a kvítím – věnci z kvítí)

5)      Elipsa= vynechání málo důležitých slov či vět. Blízké brachylogii.

Ad.2 Stylistické figury hromadění hlásek

1) Asonance= shoda souhlásek na koncích veršů bez ohledu na        

                   samohlásky

2) Konsonance= shoda samohlásek

3) Aliterace= prostředek zvukové výstavby textu, opakování stejné hlásky nebo

                  skupiny hlásek na začátku sousedních slov(typické např. pro

                  Alexandreis či Kollára a Čelakovského)

4) onomatopoie= napodobení zvuku 

6)      figura etymologica= spojení slova a jeho odvozeniny (podvedený podvodník)

7)      kalambúr= úmyslné zaměnění zvukově podobných slov

8) Rým= spojení asonance a konsonance, částečná homonymita)]

Ad.3 - Stylistické figury opakování slov

1) Epizeuxis= bás. figura, opakování slova nebo skupiny slov v jednom verši

2) Anafora =opakování slova nebo skupiny slov na začátku více sousledných veršů.

       jako akrobat jenž přešel po lanu

      jako matka která porodila dítě

      jako rybář který vytáh plné sítě...

                                Nezval

3) Epifora= rétorická figura, opakování téhož slova na konci předešlého a na

               počátku následujícího verše nebo strofy, opakování týchž slov na

               konci veršů (vzniká pak epiforický rým), opak anafory.

4) Epanastrofa= ( též palilogie) opakování slova nebo obratu na konci jednoho celku a na začátku celku následujícího

Ad.4 Stylistické figury hromadění významu

1) Tautologie= rozvedení téhož sdělení synonymickými sděleními, které ale 

                     nevyvolává pocit nadbytečného hromadění synonym.

                     Ve tmě a v polosvětle

2) Klimax= řečnická figura, stupňování účinku vyjádření pomocí uspořádání slov blízkého významu.

               "...smutek, stesk a úzkost se hrne, běží, skáká.."     Nezval

3) pleonasmus= explicitní vyjádření věci, která je implicitně obsažena v kontextu – slyšeti ušima

Ad.5 Stylistické figury hromadění gramatické struktury

1) Chiasmus= překřížení slovosledu do tvaru X

                   Umění je dlouhé, krátký je náš život.

2) Paralelismus

Ad.6 Stylistické figury řečnické

1) Aposiopese=neukončenost výpovědi z důvodu přerušení jinou osobou nebo z

                          vnitřních příčin, vyjádření emocionality.

2) Apostrofa= oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu, kdy se

                        nečeká na odpověď.

3) Paralepse= figura, kterou se předstírá, že se nějaký fakt vynechává, čímž se

                       na něj upozorní (Nebudu vypočítávat..., protože je to známé.).

4) Řečnická otázka

5) Řečnická odpověď

Ad. 7 Stylistické figury významového rozporu

1) Katachreze= spojení logicky nespojitelných pojmenování(hluboká mělčina)

2) Oxymoron= typ katachreze, sloučení slov, které si přímo odporují

Syntax v literatuře

Ennalagé= obecně vyšinutí z gramatické vazby, úžeji definováno viz níže

Anakolut= vyšinutí z větné vazby, uprostřed věty se mění započatá větní

                  konstrukce.

Hyperbaton= →inverze přirozeného slovosledu.

                  "Pozdrav vám zasílá..." = hysteron proteron (inverze významová)

                 "Nejlepší pohár vína" místo pohár nejlepšího vína = ennelagé

                 (zvláštnost v kongruenci)  atd.

Inverze= moderní termín pro hyperbaton. V obrozenecké poezii a u lumírovců

               znak básnického slohu. Je dvojího typu: přehození dvou slov nebo

               oddělení významově blízkých slov.

Synestézie= míšení vjemů různého smyslového původu (Slyším tmu)

Zeugma= spřežení vazeb, např. vazby akuzativní a genitivní (nesnáším, bojím   

                se, nenávidím vás)

Tropy

Tropy= jednotlivé druhy přenášení významu, kdy se zdůrazňuje konotovaný význam. Dělí se na dva hlavní druhy – metaforu a metonymii

Hádanka= specifický případ, denotát je naznačen a čtenář jej má rozluštit

Metafora= lexikalizovaná a básnická, zakládá se na implicitní podobnosti dvou jevů. Je možno několik výkladů, není explicitně řečeno, který je dominantní

a)      Personifikace (animizace – na věc se přenáší vlastnost živé bytosti, ne ale lidské

b)      Zvukomalebná metafora – sugeruje se určité slovo použitím slova podobně znějícím

                  c) Katachréze

                  d) Synestézie

Metonymie= na rozdíl od metafory vztah souvislostní, nikoliv podobnostní

                      Synekdocha – kvantitativní vztah mezi denotátem a

                      pojmenováním. Dělí se dále na podtypy „pars pro toto,“ „totum

                      pro parte.“ Odrůdami jsou litotes a hyperbola (nadsázka,

                      zjemnění), eufemismus, ironie a perifráze (vyjmenování znaků

                      místo přímého pojmenování

Metrika, Versologie, Prozodie – základní pojmy

Versologie= teorie verše, nejobecnější disciplína, která v antice zahrnovala i teorii dramatu

Metrika= nauka o normách organizace verše, norma veršového rytmu, určující organizaci jazykových prvků ve verši. Základní složkou je buď počet slabik (sylabický systém), nebo počet přízvučných slabik (tónický systém), uspořádání slabik přízvučných a nepřízvučných (sylabotónický systém) nebo uspořádání slabik krátkých a dlouhých (časoměrný systém)

Časoměrná metrika= kvantitativní →prozodický systém, normované uspořádání krátkých a dlouhých slabik. Základní jednotkou není slabika, ale její kodifikovaná délka – →mora

Mora= základní doba, v teorii časoměrného verše elemen. čas. jednotka, odpovídající délce krátké slabiky (čili →trochej má délku tří mor – dvě krátké + jedna krátká)

Prozodie= nauka o rytmu, zvukové stránce jazyka verše, soubor doprovodných zvukových vlastností hlásek: přízvuk, výška, délka tónu + využití těchto v praxi. Spojuje fonetiku a fonologii, její prvky tvoří rytmus, je to aplikovaná vědní disciplína.

Spád = rozložení přízvuků ve verši.

        trochejský spád-nepřízvuč. za přízvuč.

        jambický s.-opak trocheje

       daktylský s.-dvě slabiky nepřízvučné po slabice přízvučné

       amfibrachický s.  přízvuč.-nepřízvuč.-přízvuč.

       anapestický s.- nepřízvuč.-přízvuč. -nepřízvuč.

Daktyl= v časoměrné metrice trojslabičná stopa o délce 4 mory, v níž po slabice dlouhé následují dvě slabiky krátké v prozodii sylabotónická stopa daná seskupením přízvučné slabiky a za ní dvou slabik nepřízvučných. Vynořil se za obrození. Tendence: bezpřízvučnost neiktovaných slabik, konstanta: akcentovaná slabika v →iktové pozici.

Trochej= stopa o délce tří mor, realizovaná následností dlouhé a krátké slabiky,tj. následností přízvučné a nepřízvučné slabiky

Jamb= vzestupná stopa, realizovaná následností  krátké a dlouhé slabiky či přízvučné a nepřízvučné slabiky. Tendence: bezpřízvučnost slabik neiktovaných.

Anapest= stopa v trvání čtyř mor, po dvou slabikách krátkých následuje slabika dlouhá(obrácená stopa daktylská), v sylabotónické versifikaci realizována následností dvou slabik nepřízvučných a jedné přízvučné.

Verš= Základní jednotka metrické výstavby básnických projevů, jednotka uzavřená metricky a rytmicky, významově, intonačně, případně i syntakticky (ne vždy). Je též nejmenší jednotkou, ve které lze vysledovat existenci → metra

Metrum= norma opakování určitých zvukových prvků (organizujících prvků), jako jsou slabičná délka, veršový přízvuk, počet slabik…

Rytmus= konkrétní realizace metra, záměrné uspořádání zvukové stránky. Rytmus a metrum jsou nerozlučně spjaté.

Katalektika= zakončení verše neúplnou stopou, opak akatalektika

                      Naše životy jsou truchlivé jak pláč

                      Jednou k večeru šel z herny mladý hráč

                      venku sněžilo nad monstrancemi barů

                      vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru       (první 2 verše katal.,           

                      druhé dva akatal.)

Dipodie= dvojstopa, metrický celek ze dvou úzce spjatých slov, z nichž jedna

                 obvykle nese silnější metrický důraz. Dochází k odchylce metra a

                 rytmu – těžká doba nenese slovní přízvuk.

Iktus= metrický důraz

Anakruze=předrážka, rytmicky nedůrazná slabika na počátku rytmické řady.              

                 Umožňuje přízvuk na sudých slabikách (dojem jambu).

Oktastich= osmiveršovaná strofa. Může být libovolně rýmována: abbacdcd,

                   ababcdcd, aabcbcdd,abbaccdd...

Oktosylab=osmislabičný verš, v češtině základní veršový útvar.

Rým neúplný= neúplná shoda rýmujících se částí slov (v lásce-v  

                         zátce)

         bohatý= zvukový rozdíl rýmujících se slov je minimální, shoduje             

                       se i opěrná slabika (zdali-vdaly)

         dostačující= opakuje se pouze rýmová podstata, nikoliv opěrná              

                              hláska (kost-solidnost)

         štěpný= kromě koncovky se rýmuje i část kmene. Opak rýmu         

                       planého

Rýmové echo pravé= homonymní rým, kde se jedno slovo celé opakuje na

                                   druhé straně rýmu jako součást druhého slova (mince-

                                   mamince)

Volný verš= minimum normovaných prvků ve verši

Volný verš stopový= značně proměnlivý počet slabik, který ale zachovává spád.

                                  Tichou jako holubinku

                                  vyvolit si krasotinku

                                  no to ještě -ale-

                                  tiché řeky ...a tak dále.

Akronym =název složený z počátečních písmen (Semafor)

Brachylogie=snaha říci co nejvíce co nejméně slovy

Aktovka= div. žánr rozsahu 1 aktu s východiskem, expozicí, charaktery ale

                  nejsou dále rozvíjeny.

Allonym= vypůjčené jméno jiného činného autora

Aluze= nepřímý odkaz k jinému kontextu

Anaklasis= např. stáří je stáří.

Anastrofa= inverze dvoučlenného typu (lyry zvuk, krátký je život náš)

Epiteton= básnický přívlastek, zdůrazňující určitou vlastnost předmětu (vlažná

                  tráva), konkretizující jeho představu (rozvodněný čas) nebo

                  vyjadřující autorův postoj (lhavá beznaděj).

Eufonie= libozvuk, uspořádání hlásek v projevu, buď potlačení výskytu určitých

                hlásek nebo zvýšení výskytu hlásek či hláskových skupin:                                                                             

                Večerní máj  -  byl lásky čas  

                            í    á                  y    a     paralelismus

                     č          á              á       č     inverze

                                                 ás      as  sekvence

Některé tradiční strofy a strofické útvary

Strofika= nauka o kompozici veršových projevů a jejich ustálených tvarech

Elegické distichon= spojení daktylského hexametru a pentametru. Pentametr je

                                 ve skutečnosti hexametr, jehož třetí stopa je neúplná, takže

                                 je uprostřed verše  pauza, vzniká tak dikatalektický (tj. 

                           katalektický před střední dieresí a na konci poslední stopy) verš

Sapfická strofa= nejrozšířenější antická stopa. Je čtyřveršová – tři verše sapfické

                           (trochej + trochej∕spondej + daktyl + trochej + trochej∕spondej)

                           a jeden verš adónský (daktyl + trochej∕spondej). Jsou zde tedy

                           tři verše jedenáctislabičné a jeden pětislabičný.

Tercina= tři verše desetislabičné (ženské jedenáctislabičné) vzestupného spádu.

               Rýmuje se vždy první a třetí verš každé sloky navzájem a střední verš

               se rýmuje s lichými verši sloky následující

Stance= osm desetislabičných, jambických veršů, schéma rýmu abababcc

Rondel= báseň o třech slokách a dvou rýmech, třikrát se opakují první dva

               verše první sloky.

Gazel= libovolně dlouhá monorýmní báseň. Rýmují se první dva verše a pak

             každý verš sudý. Následovat může i krátký refrén.

Kita= perská poetická forma příbuzná gazelu, bez vstupního dvojverší

Villonská balada= volný verš stopový, tři sloky a dopěvek zvaný envoi

                              (poslání). Rýmování je libovolné, ale rozložení rýmů musí

                              být ve všech slokách stejné. Poslední verše šech slok včetně

                              dopěvu se opakují jako refrén

Oněginská strofa= 14 veršů, které se rozložením rýmů dělí na 4 trojverší, z nichž

                               každé je rýmováno jinak, a na jedno dvojverší se sdruženým

                               rýmem

Tematická výstavba literárního díla

Typy témat: hlavní téma, vedlejší téma, epizoda, motiv

Látka= 1) mimoliterární skutečnost, o které dílo vypovídá

             2) literární zpracování určité skutečnosti (termín zejména

                  z komparatistiky)

              V obou případech tvoří látku něco, co existuje mimo zkoumané dílo a

              co vytvořilo jeho obsah. Látka je tvořena všemi tematickými prvky,

              obsaženými v díle

Fabule= příhoda, o níž se vypravuje, řada chronologicky a kauzálně

              podmíněných událostí obsažených v díle. Fabule a syžet jsou

              příznakovými antagonisty

Syžet= děj, způsob, jakým jsou seřazeny dějové složky, způsob, jakým jsou

            podávány informace o fabuli

Téma= výsledek abstrakce

Motiv= nejmenší tematický stavební celek, nejmenší celek podávající věcnou informaci o situaci

Literární genologie     Lyrika / epika /

Lyrika: žánr nesyžetový, nedominuje kauzální řazení motivů, motivy jsou řazeny v celek autorovým subjektem

Píseň, óda, paján, dithyramb, elegie, žalm, litanie, kancionál,

Epika: syžetový žánr, autorův subjekt staven do pozadí. Bezpříznakový čas je minulý čas. Normální výrazová forma epiky je próza. Charakteristické je užívání metonymie místo metafory, ke kterému vede např. zasazování fabule do různých souvislostí. Dělí se dle rozsahu a povaze informací na velkou, střední a malou epiku.

Velká epika: a) hrdinský epos – hlavními postavami jsou bohatýři, námět tvoří události významné pro celý národ. Do děje zasahují nadpřirozené mocnosti

b)      román – má volnou a elastickou strukturu. Fabuli má široce rozvětvenou,

                          rozvíjí řadu vedlejších epizod

Střední epika: a) novela – kořeny v Dekameronu. V oblasti kompoziční dominuje jednoduchá

                                          fabule s jednou hlavní změnou situace, syžet zaměřen na neobvyklé

                                          zakončení. Omezuje se dekorativní živel a charaktery postav nejsou

                                          podány vývojově.

c)      romaneto – snaha vytvořit iracionální situaci a racionálně ji vyložit. Rozsah je pohyblivý, s novelou má společné vyprávění komponované pod zorným úhlem překvapivého konce.

d)    Povídka – nemá vyhraněné rysy, těžiskem není napětí a dějový spád bývá pomalý. Silně se uplatňuje živel popisný

e)     Fejeton – syžetovost není podmínkou žánrového zařazení, lehce konverzačním tónem je vyprávěno o zajímavé příhodě.

Drobná epika: a) anekdota - obsahuje jen dvě situace

                       b) bajka – alegorické, didaktické vyprávění, personifikace rozvedená v syžet.

                           V závěru bývá explicitně vyjádřeno naučení.

c)      parabola – blízká bajce, má ale vážný tón. Naučení není explicitně vyjádřeno

d)      pohádka – odehrává se ve smyšleném světě, má ustálenou kompozici i postoj k postavám. Do děje zasahují nadpřirozené bytosti, zlo je na konec potrestáno atd. atd.

e)      pověst – na rozdíl od pohádky jsou vázány k místu, osobě…

f)       fabliaux – kratší žertovné a rozpustilé vyprávění. Podávaly ostrou kritiku některých jevů feudální společnosti

g)      exemplum – krátká příhoda vkládaná do kázání. Od původně náboženské funkce přešlo až v komický žánr.

h)      legenda – vyprávění s látkou z náboženského podání.

i)        Idyla – líčí blažený život, který plyne klidně a bez otřesů

Slovesné osoby… Pozor!

1)      Zamysleme se nad problémem. – tzv. autorský plurál, plurál skromnosti – ztotožnění se s posluchačem

2)      My, z boží milosti král…   - plural majestaticus

3)      Pavle, přineste sem tu knihu.  – vykání

4)      Pavle, přinesl sem tu knihu. – onkání, používá se pro vyjádření podřízenosti adresáta.

5)      Prominou, pane rado… - onikání – podřízený je mluvčí

Slovesný čas – pozor na případy typu „Šli jsme hlubokým lesem, a tu náhle vidím…“- historický prézens!