Na literaturu národního obrození, která se pomalu rozvíjela v novodobém českém národě, po významném mezníku, kterým se stala léta 1848 - 1849, navazuje v 50. letech 19. století nový pohled na skutečnost. Roste potřeba vyjádřit se podle potřeb společnosti, zvětšuje se okruh česky píšících autorů zvyšuje se okruh  čtenářů, stále více se narušují základy Bachova absolutismu a na konci 50. let 19. století, v roce 1860 vydává císař Fr. Josef říjnový diplom, kterým zaručovat českému národu uznání jejich politických práv a obnovil konstituci. Únorová ústava /1861/ umožnila oživení veřejného kulturního života, došlo k významným změnám v české,kultuře a literatuře. Uvolněnější poměry se odrazily i v novém školském zákonu z roku 1869.

Zákon o povinné školní docházce modernizoval zastaralé předpisy v z počátku 19.století. Školní docházka se prodlužoval zásadně na 8 let a škola měla být všude tam, "kde v okruhu jedné hodiny žilo po dobu nejméně 5 let alespoň 50 dětí". Zákon byl velmi významný proto, že se školství osvobodilo od závislosti na katolické církvi a že v jeho důsledku prakticky všechny děti školou povinné chodily do školy.

Dětská próza tohoto období se stále ještě nevymanila z obrozeneckého pojetí mravní výchovy.Přetrvává sentimentálni moralistní postoj, který bývá občas ojediněle narušen realistickým uměleckým obrazem. Vycházejí povídky, arabesky, skici, přírodovědné a vlastivědné obrázky, črty, životopisné medailónky a novely s mravoučnou tendencí.

Snaha spisovatelů podat věrný obraz lidí a jejich života vedle k rozvoji kratších, povídkových útvarů. František Pravda ve svých krátkých žánrových prózách zachycuje idylický obraz českého venkova. Ztotožňuje se s lidovým myšlením, popisuje mírné, pokorné a pracovité dobráky a ve svých nejlepších povídkách ve sbírkách Povídky z kraje /1851 - 1853/  a Sebrané povídky pro lid /1887 - 1898/ se obrací k mládeži.

Také František Doucha se ve svých prózách pomalu zbavuje schematismu a bigotnosti a respektuje stále více svět, věk, psychologii a rozumové schopnosti dětských čtenářů. Byl také fundovaným kritikem, který odsuzoval v dětské literatuře její zaostalost a nepostačující množství. Psal knížky čítankového typu, ve kterých kombinoval poezii s prózou. Od 70. let 19. století nacházíme v jeho díle odezvy naučně vzdělávacího obsahu školní výchovy. Vydává např. Růžové kvítky /1851/, Dárek upřímnosti /1854/, Bodláčky /1858/, Maličkosti maličkým /1861/ a mnoho dalších až do roku 1884. Doucha také psal prózu naučnou, bajky, knížky s obrázky. Naučné literatuře se věnuje František Hrnčíř, vydává např. Obrázky z českých dějin /1888/, přispívá také do časopisů - Dětský máj, Dětské květy, založil několik edic, např. H. knižnice mládeže či H. pohádky a povídky z celého světa, je autorem dvou spisů o dětské literatuře I, II./1886 -  1887/.

Pedagog a spisovatel Jan Dolenský píše naučnou knížku Z přírody /1889/ nebo Přírodopisné obrázky /1888/. Učitel Štěpán Bačkora byl velmi spjat se školním prostředím, vydával čítanky, staral se o knihovny, zasloužil se o systematické vydávání dětské literatury. Sám se věnoval psaní pohádek a naučné literatuře, např. Báchorky pro děti a jejich přátele /1850/ nebo Praktické učení zeměpisu Čech /1863/.

Na konci 19. a začátku 20. Století se prosazuje vliv pedagogiky. Beletrie je poznamenaná zkušenostmi, které její autoři získali v době, kdy se o dětské literatuře hovořilo jako o druhu pokleslé literatury. Kvalitativně dosahuje takových možnosti, jaké jsou ji dány samými dětskými čtenáři. Objevují se literární podněty, které v nově se rozvíjejícím století nacházely odezvu. Určité žánry se stále více spojují s dětským čtenářem, jako vhodná je pro dětského čtenáře považována i lidová slovesnost, nově se dívají spisovatelé pro děti a mládež na pohádky, bajky, lyriku i epiku. Svůj vliv potvrzuje i literatura historická. Přetrvává zájem i o povídky s dětským hrdinou, jejichž mravoučnost a využívání příkladů je stále v popředí zájmu. Přesto se ale objevují již pokusy zobrazovat život dětí realisticky, postupně příběhy zbavovat idealizace a sentimentalismu.

.

V 19. století je v původní tvorbě zastoupena historická próza. V roce 1819 byla znovu vydána proslulá Kronika česká /1541/ Václava Hájka z Libočan, která se stala zdrojem informací pro řadu autorů, přestože Václav Hájek z Libočan nerozlišoval mezi pověstmi a skutečnou historií. Přes svou historickou nespolehlivost byla velmi oblíbenou četbou. Neintencionální historické vlastenecké povídky, zvláště o Karlu IV. psal Václav Kliment Klicpera např. nedokončený cyklus povídek z Karlovy doby Příchod Karla IV. do Čech 118551 a Josef Kajetán Tyl využil ve své historické próze minulost Kutné Hory. Oba autoři psali i pohádkové a historické hry oblíbené u mládeže.

Václav Beneš Třebízský sbíral látku k historickým prózám, které řadil v určité cykly, využíval událostí od dob bojů o slovanskou liturgii po selská povstání. Tematicky využíval událostí od dob bojů o slovanskou liturgii po selská povstání a napoleonské války. Bývá považován za Jiráskova předchůdce a nejvíce byly oblíbené jeho Povídky karlštejnského havrana /1884/ a Levohradská povídka /1882/. V duchu Třebízského odkazu pokračovali v psaní historických povídek Josef Braun, který také Třebízského dílo redigoval a vydal v pěti tematických skupinách, např. V červáncích kalicha nebo V září kalicha. Třebízský se také zajímal o pohádku, soubor Národní pohádky a povídky /1888/  vydal po jeho smrti Rais.

Karel Václav Rais vydal několik výborů z povídek Třebízského pro mládež a napsal jeho životopis. Byl velkým obdivovatelem tohoto spisovatele, ale sám začal publikovat až v 80. letech. Beletrii pro  mládež přikládat velký význam a svým dílem chtěl dětskému čtenáři vštěpovat národní hrdost. Proto jsou také náměty z českých dějin mnohem častější v dětských prózách než v literatuře pro dospělé. Ve verších napsal Listy z české kroniky /1880/, V záři minulosti /1881/ a prózou vydal Povídky ze starých hradů /1888/, Povídky o českých umělcích /1891/, příběhy Z naší kroniky 1189?l. Hrdiny jeho povídek byli obyčejní chlapci a prosté dívky, ale také čeští spisovatelé a umělci. Mnohé z románů pro dospělé se také staly součástí dětské četby v tomto období. Připomeňme např. Zapadlí vlastenci /1894/ nebo Pantáta Bezoušek /1897/. Rais věnoval pozornost i pohádce, vydal v roce 1994 Novou sbírku slovanských pohádek a pověstí.

Významně do koncepce českých dějin zasáhl v letech 1848 - 1876 František Palacký a ovlivnil tak na mnoho desetiletí vývoj české historické beletrie. Palackého koncepci ve své tvorbě použil a rozvinul Alois Jirásek. Jeho dílo bylo přijímáno jako učebnice národních dějin, zaujaly zejména romány F. L. Věk, Psohlavci nebo Husitská trilogie. Přímo mládeži bylo určena cestopisná vyprávění Z Čech až na konec světa /1890/, adaptace cestopisu Václava Šaška z Bířkova a kniha, původně psaná pro děti, Staré pověsti České /1894/. Jirásek v nich vypráví staré zkazky, jak je zachovala lidová tradice nebo staří kronikáři. Staré pověsti české vyvolávaly obraz pradávných dějů kmene , který přicházel do neosídlené úrodné země, aby ji obdělal a žil na ni. Pověsti 0 Čechovi, Libušina proroctví a další vznikaly postupné a Jirásek chtěl svými pověstmi vychovávat mládež k lásce k národní minulosti. Také v různých časopisech a publikacích pro mládež otiskoval jednotlivé povídky, pověsti a naučné články. Např. ve sborníku Našim dětem publikoval povídku Na Chlumku. Koncem 19. století se místní a národní pověsti věnuje také Sofie Podlipská a Jan Vojtěch Sedláček. Knihu historických povídek adresovaných mládeži, které zachycovaly život v Praze a v Rakovníku v 16. a 17. století, napsal Zikmund Winter pod názvem Z české minulosti /1902/. Zcela nově přistupuje k historické tematice zkušený pedagog a nadšený obdivovatel archeologie Eduard Štorch. S nemalými úspěchy se pokusil o beletrizaci poznatků z archeologie. Jeho první literární pokusy vznikají na počátku 20. století, významně se prosazuje až po vzniku Československa a s nemalým úspěchem vycházejí jeho živé a pestré obrazy života pravěkého člověka ještě po 2. sv. válce. Pro děti a dívčí populaci psala moralistní povídky a sentimentální románky Eliška Krásnohorská.Její prózu charakterizuje romantická motivace děje a schematičnost postav a silná moralizující tendence. Největšího čtenářského ohlasu zaznamenaly prózy, ve kterých se inspirovala německou autorkou E. von Rhoden, příběhy Svéhlavičky /1899/. V pokračováních Svéhlavička nevěstou, Svéhlavička ženuškou a Svéhlavička babičkou /1900 - 1907/, vytvořila poprvé u nás beletrii pro dospívající dívky. Největším přínosem E. Krásnohorské jsou její pohádky, které vycházejí z bohaté základny lidové prózy. Vytvářela je převyprávěním klasických pohádkových textů, které podle své úvahy zjemnila, zkrátila a přiblížila tak text pohádky menším dětem a čtenářům. Mnohé pohádky jsou však jejím vlastním dílem. Z pohádkových souborů vydala např. v roce 1877 Pohádku o větru, v roce 1885 Tři pohádky a později Mateřídoušky, Pohádky naší babičky a Z pohádky do pohádky. V 70. letech 19. století vznikla ojedinělá próza pro děti Broučci pro malé a velké děti /1876/, kterou vydal vlastním nákladem anonymně evangelický duchovní Jan Karafiát. literární činnosti se nevěnoval soustavně a také Broučci jsou jeho jedinou úspěšnou knížkou. Vyšla bez jakéhokoli ohlasu a byla na dlouhou dobu zapomenuta, protože v době jejího prvního vydání ji čtenářská veřejnost na dlouhou dobu téměř 20 let odmítla. Teprve od nového vydání v Matici lidu Janem Herbenem roku 1895 se stala jednou z nejčtenějších a nejvydávanějších původních prací pro děti.

Broučci jsou pohádkovou knížkou, ve které je zobrazen poklidný život svatojánských broučků v rodině i obci, kteří se starali o své děti a o své bližní, svítili pilně lidem a žili podle křesťanské mravnosti. Autor užil krásné jadrné češtiny s mnoha archaickými prvky, která čerpá ze zdrojů české lidové mluvy i jazyka a stylu Bible kralické.

Do Broučků Karafiát vtělil svou představu domova, rodinného života a byl ovlivněn vzpomínkami na vlastní dětství. Hlavní postava knihy, Brouček, jehož životní pout' od útlého dětství až k stáři a smrti tvoří dějovou osu díla, je živě vykreslen jako chlapec vybavený kladnými i zápornými vlastnostmi, který teprve zkušenostmi dospívá k ukázněnému plnění životních povinností. Brouček, jako hlavní postava pohádkového příběhu, je přímým protikladem schematických postav dětí, které se do té doby v literatuře objevovaly. Dodnes považujeme Broučky za vrcholné dílo umělecké prózy pro děti.

V 80. letech 19. století stále více vzrůstal počet vydávaných knih pro děti a mládež, ale často byli autory učitelé, vychovatelé nebo duchovní. Texty proto trpěly schematismem, moralizováním, nedostatkem umělecké invence a malým pochopením psychologických zvláštností dětského věku.

Proto právem oceňujeme, že právě v tomto období vstupují do dětské poezie významní autoři, jejichž dílo lze srovnávat s tehdejší poezií pro dospělé. Za zakladatele moderní české poezie pro děti a mládež bývá považován Josef Václav Sládek, který do dětské literatury vstupuje jako zkušený autor. Šťastné období Sládkova života, narození dcery Heleny, podnítilo jeho zájem o dětskou poezii. Sládek, odchovaný lidovými písněmi, ukolébavkami a dětskými popěvky, měl k lidové slovesnosti velmi blízko. Zprvu psal o dětech ve sbírkách Na prahu ráje /1883/ a Ze života /1884/.

Ve sbírce Zlatý máj /1887/ se soustředil zcela na intencionální poezii a napsal pro starší děti řadu veršů, ve kterých překonal násilnou didaktičnost a věnoval se dětskému čtenáři. Největšího úspěchu Sládek dosáhl vydáním sbírky Skřivánčí písně /1888/. Kniha bylá určena nejmladším čtenářům a dětem předškolního věku. Sládek ve své sbírce uplatnil osobitý žánr drobné písničky, snadno srozumitelné a zapamatovatelné a navíc hravé. Dodnes děti čtou škádlivé a dovádivé verše Modrá očka, Ten náš pes, Macíček a další. Svou slední sbírku poezie Zvony a zvonky /1894 věnoval Sládek dětem, které se již připravovaly na vstup do života. Kniha veršů obsahovala řadu bajek, textů o dětských hrách, přírodní lyriku s proslulou básní Lesní studánka dokonce i písně a ukolébavky. Sládkovy prosté verše, blízké dětem svým objevným pohledem na světě, se staly vzorem mnoha autorů poezie pro děti a mládež v dalších obdobích.

Z mnoha Sládkových pokračovatelů se stal nejznámějším Josef Kožíšek. Patřil mezi ty autory, kteří se dokázali vcítit do světa dítěte a psát ve verších nejen o něm, ale i pro něj.

Ve svých jednoduchých verších plných optimismu, psal verše z okruhu dětských zájmu, her, radovánek v domě a v přírodě. Vhodně využíval didaktickou stránku poezie a spojoval ji s dětskou zvídavostí. Snažil se vyhovět pravidelným rytmem a výrazným rýmem dětskému smyslu pro melodičnost a rytmus. Jeho básně byly snadno zapamatovatelné díky častému využíváni formy říkadla, rozpočítadla nebo popěvku. Stejně jako Sládek vychází z venkovského prostředí a zaměřuje se na rodinný život. Postava matky je ve verších zosobněním lásky, otec péče a starostlivosti. Nejhezčí Kožíškovy verše najdeme již v jeho básnické prvotině Oku i srdéčku /1891/, ve sbírce Chudobky u cest /1901/, ve které je známá báseň Polámal se mraveneček a která se objevila i v mnoha dalších básnických souborech. Mnohé jeho sbírky a později výbory např. Na výsluní, obsahovaly také drobné epické útvary, ve kterých byl Kožíšek opravdovým mistrem. Ty vznikaly velice často pro potřeby čítanek ( Ráno nebo Studánka, slabikář Poupata). ,

Dříve než Sládek a Kožíšek vstoupil do dětské literatury Karel Václav Rais. Už v roce 1880 vydal pro děti a mládež veršované Listy z České kroniky u s náměty z naší historie, které však byly poznamenány rétoričnosti a sentimentalitou. Naproti tomu jeho realistická epika a četné jeho lyrické a lyrickoepické básně s náměty domova, vlasti, života dětí na vesnici a v přírodě, si uchovaly svou uměleckou hodnotu. Připomeňme si např. báseň Cestička k domovu nebo Mackové, ze sbírek Doma /1883/, Dárek maličkým /1889/ a Dětský ráj /1889/. Rais se také věnoval drobným prozaickým útvarům, pohádkám apod.

Tvorba J. V. Sládka, J. Kožíška a K. V. Raise přesahovala stále novými reedicemi a výbory básní do prvních desetiletí 20. století. Prakticky až do 40. let noví autoři pouze obměňují a napodobují jejich tvorbu. Vychází množství reedic a výborů, které si básníci často uspořádávali sami. Z nových básníků přispívá do dětské poezie verši František Serafínský Procházka, vydal např. sbírku Slunečka /1905/, ve které využívá neotřelé stylistické obraty, sbírku Obrázky /1901/ s písňovou refrénovou formou, ale pokoušel se i o experiment s veršem daktylským a psal i volným veršem. Antonín Klášterecký je autorem několika veršovaných knih pro děti, vydal báseň Myška na zkušené /1899/, sbírku veršů Z čarovné studánky /1909/ a další. V té době píšou příležitostné verše pro děti a mládež také autoři známí v literatuře pro dospělé. Jaroslav Vrchlický proslul svou básni Jarní romance, Antonín Sova zaujal přírodní lyrikou, Karel Toman obrazem přírody. životem vlasti a jejího lidu a Otokar Březina básněmi, které psal jako učitel. Vcelku lze toto období až na vzácné výjimky označit jako dobu poznamenanou epigonstvím.

Použitá literatura:

Urbanová Svatava: Historický vývoj žánrů literatury pro mládež, PF Ostrava, 1990

Kovalčík Zdeněk, Urbanová Svatava: Minimum z literatury pro děti a mládež: stručný chronologický, tematický a žánrový přehled české literatury pro děti a mládež, Scholaforum, Ostrava, 1996

Janáčková Blanka: Přehled vývoje literatury pro děti a mládež, PF UJEP, 1999