Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gramatické kategorie jmen

15. 1. 2015

Gramatické kategorie jmen

Gramatické kategorie vyjadřují abstraktní vztahy, kategorie vyššího řádu je vyjádřena kategoriemi nižšího řádu. Gramatické  kategorie jsou motivované mimojazykovou skutečností, nejsou s ní však totožné, ani ji přímo nekopírují. Některé gramatické kategorie jsou více odrazové (číslo), jiné klasifikační (rod, protože o něm rozhoduje spíše soustava pádových koncovek než přirozený rod)

 

Jmenný rod: gramatické kategorie substantiv, od kterých ji přebírají ostatní jména v přívlastku a slovesné tvary příčestí a přechodníků. Každé substantivum má jmenný rod.

Rod se dělí na maskulinum životný a neživotný, femininum a neutrum. Kvůli životnosti maskulin se někdy hovoří a čtyřech rodech, životnost se ale spíše považuje za podkategorii maskulina. Je ale nutné rozlišovat živost-neživost jako obsahový rozdíl a životnost-neživotnost jako gramatický význam. Gramatický jmenný rod se liší od rodu biologického, který se netýká jevů neživých. Přirozený rod je jen mužský a ženský, střední rod označuje skupinu jmen pro nedospělé jedince lidí nebo zvířat. Jména neživá se přiřazují k jmenným rodům na základě paradigmatu jména. U názvů zvířat, kde a pohlaví lidem nezáleželo a u názvů neživých věcí je rod jen klasifikačním prostředkem bez vlastního významu.

Jmenný rod substantiva se určuje podle zakončení celého paradigmatu, ne jenom podle 1.pádu sg., i když tento tvar už mnohdy rod signalizuje - -a je typické zakončení ženských jmen; -o, -í středních jmen, ovšem zakončení na souhlásku vlastní většině mužských jmen je i u jmen ženských a naopak.

Každé podstatné jméno má mluvnický rod, některá slova ale mohou mít dvojí i trojí rod (budižkničemu, svízel, hřídel). Některá jména v rodě kolísají, mají rodové dublety (řádek – řádka, brambor – brambora); dvojí rod mají i některá přejatá slova (astma, fakt). O jmenném rodě rozhoduje paradigma, u vlastních jmen osob a u jmen obourodých rozhoduje přirozený rod. Jména s homonymní rodovou podobou (Jindra, Stáňa) se tvarově diferencují až v některých nepřímých pádech, jejich jmenný i přirozený rod ale poznáme podle tvaru shodného přívlastku nebo slovesa v přísudku.

Bez ohledu na přirozený rod existují i jména vespolná, tj. jména označující příslušníky obou pohlaví (sirotek, nekňuba). V jiných případech se rozdíl v přirozeném rodu vyjadřuje slovotvorně, zpravidla se příponou odlišuje rod ženský od mužského, mužský od ženského jen výjimečně (vdova-vdovec); existují i slova s odlišným kořenem pro označení příslušníka druhého pohlaví (muž – žena, matka – otec). U pojmenování osob ženského pohlaví rozlišujeme přirozený rod zvláštními přechýlenými podobami (předsedkyně, soudkyně).

U pojmenování zvířat převažuje rodová neutralizace, nejčastěji existuje vespolné jméno označující zvíře bez ohledu na jeho sexus: tchoř, had… pouze pro zvířata pro člověka důležitá se vytváří samostatný název pro oba přirozené rody: kůň – hřebec – klisna… Častěji se pak vedle vespolného jména přitváří jen jeden další název: liška – lišák, husa – houser…

Jmenný rod mají i substantiva nesklonná; ta jsou nejčastěji středního rodu (klišé, ragú, dementi). O jejich jmenném rodě rozhoduje zakončení, pokud ovšem nejde o pojmenování živých osob, jev, nebo zvířat: atašé, abbé, zebu. Nesklonná v češtině zůstávají zpravidla jen jména cizího původu s pro češtinu neobvyklým zakončením na –i, -u nebo na dlouhou samohlásku –ó, -é, -ú (jde především o vyslovované samohlásky, psaná podoba může bát jiná – Bordeaux, foyer). Jestliže se kmenová samohláska při zdomácňování zkrátí, zařazuje se slovo do skloňovací soustavy (bureau – byró – byro, vzor město). Některá jména domácího původu jsou rodově nevyhraněná, neboť zakončením spadají jak do maskulin, tak do feminin. Patří sem často jména obcí a měst (Olomouc, Bubeneč, Třebíč – kodifikován je jen tvar ženský), zvláště jména pomnožná, jako Budějovice, Hradčany.

Životnost: k rozlišení životnosti substantiv slouží různé tvary akuzativu, dativu a lokálu singuláru. U jmen životných je akuzativ totožný s dativem, u neživotných je akuzativ stejný s nominativem. V dativu a lokálu mají životná jména vedle univerzální koncovky –u, -i i delší koncovku –ovi, v nominativu plurálu pak mohou mít i koncovku –ové (pánové), nebo –é (konšelé). Gramatická životnost odráží gramatickou živost, nejsou ale totožné ani zcela paralelní. Některá jména označující biologicky živé jevy jsou neživotná a naopak. Hromadná jména jsou neživotná (hmyz, dobytek, skot, lid). Životná  jsou jména označující neživé věci tvarem životným (sčítanci, ale i sčítance, ledoborci i ledoborce.). U neživotných jmen lze z citových důvodů i tvarů životných (najít hřib i hřiba). Totéž lze provést i v uměleckých vyjádřeních. Tři maskulina mají v nominativu plurálu neživotné zakončení ale životný shodný přívlastek a přísudek – lidičky, rodiče, koně.

 

Jmenné číslo: číslo maskulin odráží existenci číselných vztahů skutečnosti, klade do protikladu vyjádření počtu jeden a více než jeden, ostatní kvantitativní vztahy jsou vyjádřeny pouze číslovkami. Základní protiklad je tedy protiklad jednosti a mnohosti, vyjadřovaný dvěma čísly – jednotným a množným. Mluvnická čísla ale vyjadřují vedle kvantity i rozdíl rozčleněnosti a nerozčleněnosti označované skutečnosti, a to tak, že singulár ponechává rozdíl nevyjádřený (písek, kamení, žactvo), kdežto tvar plurálu signalizuje rozčleněnost (kameny, žáci). Číslo substantiv přejímají na nich závislé tvary.

Za základní tvar je pokládán tvar singulární, který vyjadřuje jak jednotlivinu, tak obecně druh. Tvar plurálu se nepovažuje za samostatné slovo, i když existují slova s odlišným kořenem v sg a pl (člověk – lidé) a některá slova mají jen singulár nebo jen plurál. Při určování čísla substantiv je třeba odlišit tvary jen příbuzných slov, např. rákosí nepatří do paradigmatu slova rákos, jde o slovo s vlastním paradigmatem  

Převážná většina substantiv má schopnost vyjádřit singulár i plurál, mají ji zpravidla substantiva počitatelná, ale ne všechny vyjadřují rozdílné číslo jinými tvary (jedny nůžky, housle – dvoje nůžky, housle – i počet jeden se vyjadřuje plurálovým tvarem).

Singularia Tantum: jména mající jen tvar singuláru. Jsou to jména hromadná (kolektiva, větší počet předmětů chápaných jako celek, mládež, dobytek…), jména látková (označují materiál (dřevo, měď, železo. Plurál je možný pro vyjádření různých druhů materiálu či odměření určitého kvanta látky – jedno pivo), jména abstraktní (chuť, čich…, dále pak odvozeniny od sloves a adjektiv. Existuje-li plurálový tvar, z abstraktního jména se stává konkrétní – sladkost – sladkosti), jména vlastní (propria, označují jedinečný jev nebo věc. Plurál mohou mít vlastní jména osobní – bří Novákové, vlastní jména se také někdy apelativizují a získávají i plurál – Xantypa (manželka Sokrata) – xantypa (mrcha)).

Pluralia Tantum: jména mající jen tvar plurálu. Jsou to jména označující tzv. podvojné předměty ( nůžky, plíce, ústa, vrata – předměty složené ze dvou částí.), názvy složitějších nástrojů ( hodinky, housle, kamna), názvy časových období (Hromnice, Dušičky, Vánoce – svátky složené často z více dnů), některá vlastní jména místní a pomístní (Krkonoše, Tatry, Uhry, Průhonice).

 

Jmenný pád: vyjadřuje různé vztahy jména k jiným slovům ve větě. Je to nejsložitější jmenná kategorie, nemá model v realitě. Každé jméno je v určitém pádě, u pádu se však ve velké míře uplatňuje tvarová homonymie. Pád je sice gramatická kategorie, ale zasahuje i do syntaxe (bývá považován za syntaktickou kategorii, ovšem s výjimkou pátého pádu) a sémantiky. Čeština má sedm pádů ve dvou číslech, tvary jsou rozlišeny podle jmenných rodů a v tomto rámci podle skloňovacích typů, jejichž reprezentanty jsou vzory. Tvoření tvarů se nazývá deklinace, systém tvarů se nazývá paradigma.

Pády lze rozdělit na pády přímé (1. a 4.pád) a nepřímé (ostatní), na pády prosté, tj. bezpředložkové (1. a 5.pád) a předložkové (6.pád vždy předložkový, ostatní mohou být oboje). Další dělení staví proti sobě pády adnominální (pojící se jménem) a adverbální (pojící se se slovesem). Nejčastěji adnominální bývá genitiv, ostatní pády jsou převážně adverbální.

Nominativ (mimo kontext) je pád formálně nezávislý, tj.nemá žádný příznak, zatímco ostatní pády vyjadřují závislost na jiných slovech ve větě.

CHARAKTERISTIKA PÁDŮ: NOMINATIV: má nejširší repertoár fcí. – jako pojmenovací tvar je především pádem podmětu, jmenné části přísudku, doplňku, přístavku. Může být i přísl. určení a neshodný přívlastek. Sémanticky vyjadřuje původce nebo nositele děje.

AKUZATIV: spolu s nominativem jsou centrální pády, vyjadřují podmět a předmět, jsou proto pády přímé. Je to pád závislostní, rekční, typicky předmětový. Je to pád obligatorní u mnoha sloves. Vyjadřuje to, co je dějem zasaženo, co jím vzniká. Ve větě je přívlastkem, přísl. určením způsobu, míry, času, místa, příčiny a důvodu, účelu, přípustky atd. atd.

DATIV: pád nepřímého předmětu, má volnější vztah k slovesu (dativ prospěchový, přivlastňovací, sdílnosti). U menšího počtu sloves je dativ pádem přímým (jde o dativ cílový – nadběhnout někomu, odlukový – ujít nehodě). U substantiva může dativ stát jako neshodný přívlastek (vyučování češtině – češtiny).

GENITIV: má nejvíce funkcí po nominativu. Jako pád adnominální je přívl. neshodný (má funkci partitivní – lžíce medu, subjektovou – kázání mistra Husa, a objektovou – upálení J.H., vyjadřuje i toho, komu se přivlastňuje, vlastnost, příslušnost). Genitiv ve spojení se slovesem je předmět (rovněž s významem partitivním, odlukovým – vzdalovat se cíle, cílový – dosáhnout úspěchu). Předmětem je genitiv i ve spojení s adjektivem. Uplatňuje se i jako přísl.urč. času, místa, míry, příčiny – důvodu, podmínky, účelu, způsobu a zřetele.

INSTRUMENTÁL: je pádem věcným, neosobovým, vyjadřuje okolnosti děje, zvláště prostředek a nástroj (a je tedy přísl.urč. prostředku nebo způsobu), dále bývá přísl.urč. společenství, příčiny, místa i času. Se slovesem v trpném rodě vyjadřuje instrumentál původce děje.

Dubleta: Substantiva životná: vzor pán: 3. a 6.pád varianty –u, -i, -ovi. Dubleta –u/-ovi, -i/ovi rovnocenné, rozhodují činitele syntaktické etc., jen u jmen vzoru předseda jen –ovi. 1. a 5.pád – dubleta –i/ové, -i/é, ojediněle é/ové (konšelé). Převažující je koncovka –i, která alternuje s ostatními a je většinou bezpříznaková. Jako jediná možná je pro subs. vzoru pán jména zakončená na –ík a cizí slova na –ant, -ent, -át, -et, -or, -ér, -ýr (dělník, aspirant). Pro vzor muž mají koncovku –i jména na –ř, -č a -(e)c. Koncovka –i je u vzoru soudce jediná. Pro přejatá jména na –fob, -fil atp. jde jenom –ové, domácí jména končící na –l (mazal…) také.

Neživotná: genitiv sg. - -u, -a – převažuje –u, -a u starých slov, měsíců, dnů (ale pátku), místních vlastních jmen (Mělník). Dubleta: budík, bochník, lichoběžník, vnějšek, dvůr…

Lokál sg.: -u/-ě - -u převažuje u přejatých slov a s kmeny zakončenými na –k, -g, -h, -ch, ale v jazyku/ce, potoku/ce, rybníku/ce, kožichu/kožiše. –ě(e) je častější u jmen s –a v genitivu, ale mostu/tě, stolu/le, sálu/le, pak taky spis, autobus, řetěz, oceán, Ural

Vokativ: jazyku, zítřku, kalichu, prahu.

Lokál pl.: variace –ích u jmen s –k, -g, -h, -ch je jediná spisovná. Proniká ještě hovorová varianta –ách, běžná u zdrobnělin. U přejatých je tato dubleta řídká, jen do, mítink, U některých jmen na –l, -s, -z s tvrdým skloňováním jde –ech/-ích – kostel, okres, jez, ale i sklep atp. Zdvojené paradigma: kužel, plevel, chmel, tmel, kotel… - sg. -u/-e, -u/-i, -e/-i, -u/-e/-i, -em, pl. kužely/le, lokál –ech/-ích, ins. –y/-i. Skloňování n-kmenů: singulár podle měkkého skloňování stroj, plurál podle hrad. Jde kameni/u, 3. a 6. pád –i/-u/-ě, 2.pád –e/-u.

Neutra vzor město: lokál singuláru varianta e/u. –u je častější po –k, -g, -h, -ch, u slov na –ivo, -ctvo, -stvo. Drží se i po měkkém zakončení kmene (lečo). Tady taky platí pro lokál plurálu –ách místo –ech. U jmen s příponou –sko, -isko je varianta –ách/-ích

3. Bedrům/bedrám, 6. bedrech/bedrách…2. ramen/ramenou, 6. ramenech/ramenou, 2. kolen/kolenou, 6. kolenech/kolenou, lýtkům/lýtkám, dvířkům/dvířkám, vrátkům/vrátkám.

Vzory adj. skloňování jmen: mužské životné – hajný, průvodčí, mužské neživotné – zlatý, střední – vstupné, hovězí, ženské – bytná, průvodčí.

 

Skloňování zájmen:

Zájmena rodová: (=rodově neutrální) já, ty, my, vy, se – substantivního typu, kratší tvary příklonné, né po předložce , ale pouze příklonný je tvar mi.

Zájmena rodová - zájmenné skloňování: 1) tvrdé – ten, onen, kdo 2) měkké – náš, váš, co, on, jenž (– akuz. ženský již, pl. mužský již) 3) smíšené – všechen, rod ženský: všechna, vší, vší, všechnu, vši, vší, vší)

adjektivní skloňování: vzor tvrdý mladý i měkký jarní. Vzor tvrdý – jaký, který + odvozeniny, každý, takový, samý, veškerý, žádný. Vzor měkký – její(ž), čí, něčí, čísi, ničí.

Zvláštní paradigmata mají zájmena sám, můj, tvůj, svůj, týž/tentýž

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář